Jednou z atrakcí našeho zájezdu byla noční vyjížďka lodí do blízkého Nafplia. Po 20:00 jsme tedy nasedli na loď a nechali se zavést ostřílenými loďaři (námořníky si nezaslouží) do 30 minut vzdáleného přístavu v Nafpliu.
Tušila jsem, že v tuto dobu ožívají nejen podivné existence (jedna v silně podrouženém stavu s námi jela na lodi), ale také celé rodiny včetně dětí. Myslím, že v těchto zeměpisných šířkách je to obvyklé.
Stejně mě to ale překvapilo.
Náš průvodce nám zopakoval pár důležitých informací o městě, provedl nás hlavním okruhem pro turisty a ukázal nám zapadlou kavárnu, ve které jsme si se synem dali výbornou kávičku s alkoholíčkem. Než jsme ale mohli spokojeně spočinout v této kavárně, došli jsme na náměstí, které má každé větší řecké město - náměstí Ústavy. Okraje byly lemovány kavárnami a restauracemi všeho druhu a uprostřed si hrály děti. Kdyby si hrály na dětském hřišti (které tam ovšem nebylo)! Nic takového. Tak 3 - 5 skupin chlapců si hrálo fotbálek ve věku 5 - 9 let, dvě smíšené skupinky hrály na schovávanou (vynikající schovka je ve skupince upachtěných českých turistů, kteří se snaží v ruchu velkoměsta zaslechnout pár slov od svého průvodce), zbytek byl rozložený na zemi a něco tam kutil. Z této skupiny čas od času vyletěla jakási barevně blikající raketka a přistála bez skrupulí komukoli na hlavě.
Měla jsem štěstí - v tomto zmatku jsem nebyla ani poražena mičudou ani trefena svítícím čímsi do hlavy.
Jak jsme pokračovali v prohlídce města, potkávali jsme rodiny s dětmi (netuším, kolik procent byli turisté a kolik místní - myslím, že to byli spíš místní) včetně úplně maličkých děcek v kočárcích s vykulenýma očima. Světla v ulicích byla jistě velkým zážitkem (každodenním?).
Jak čas plynul (odjížděli jsme ve čtvrt na dvanáct), menších dětí pomaloučku bývalo, ale stejně jich bylo poměrně dost. Vynikající bylo, když hráli na honěnou v těch úzkých uličkách - obvykle mělo některé i kolo, takže to bylo opravdu velmi zajímavé!
Jiný kraj, jiný mrav. Zde se to ukázalo v plné parádě.
Tušila jsem, že v tuto dobu ožívají nejen podivné existence (jedna v silně podrouženém stavu s námi jela na lodi), ale také celé rodiny včetně dětí. Myslím, že v těchto zeměpisných šířkách je to obvyklé.
Stejně mě to ale překvapilo.
Náš průvodce nám zopakoval pár důležitých informací o městě, provedl nás hlavním okruhem pro turisty a ukázal nám zapadlou kavárnu, ve které jsme si se synem dali výbornou kávičku s alkoholíčkem. Než jsme ale mohli spokojeně spočinout v této kavárně, došli jsme na náměstí, které má každé větší řecké město - náměstí Ústavy. Okraje byly lemovány kavárnami a restauracemi všeho druhu a uprostřed si hrály děti. Kdyby si hrály na dětském hřišti (které tam ovšem nebylo)! Nic takového. Tak 3 - 5 skupin chlapců si hrálo fotbálek ve věku 5 - 9 let, dvě smíšené skupinky hrály na schovávanou (vynikající schovka je ve skupince upachtěných českých turistů, kteří se snaží v ruchu velkoměsta zaslechnout pár slov od svého průvodce), zbytek byl rozložený na zemi a něco tam kutil. Z této skupiny čas od času vyletěla jakási barevně blikající raketka a přistála bez skrupulí komukoli na hlavě.
Měla jsem štěstí - v tomto zmatku jsem nebyla ani poražena mičudou ani trefena svítícím čímsi do hlavy.
Jak jsme pokračovali v prohlídce města, potkávali jsme rodiny s dětmi (netuším, kolik procent byli turisté a kolik místní - myslím, že to byli spíš místní) včetně úplně maličkých děcek v kočárcích s vykulenýma očima. Světla v ulicích byla jistě velkým zážitkem (každodenním?).
Jak čas plynul (odjížděli jsme ve čtvrt na dvanáct), menších dětí pomaloučku bývalo, ale stejně jich bylo poměrně dost. Vynikající bylo, když hráli na honěnou v těch úzkých uličkách - obvykle mělo některé i kolo, takže to bylo opravdu velmi zajímavé!
Jiný kraj, jiný mrav. Zde se to ukázalo v plné parádě.
0 komentářů:
Okomentovat
Komentáře prochází schvalováním, mějte trpělivost, pokud se nezobrazí obratem. Děkuji Pavlína