Po čem dnes uklouznu?

Vycházky se psem jsou vždy svým způsobem malé dobrodružství. Nikdy nevíte, s čím se budete muset potýkat. Asi nejlepší jsou přírodní překážky všeho druhu.

Mám uklouznout po bahně nebo ledu? Co bude pro mne méně nebezpečné? Překvapivě jsem si většinou zvolila bahno. Co hůř - byla jsem vděčná za každý kousíček rozměklé půdy, na který jsem mohla stoupnout. Jinak ledovka nic moc.

Nechala jsem volně plynout své představy... Neukočíruju tělo, spadnu jako švestka, přisednu si nožičku (to bude asi symptom tzv. "otcova úrazu" - co se stalo otci, může se stát i dceři, něco jako rodinná dispozice), zůstanu ležet na poli. 

Přede mnou mha, za mnou mha. Pejskař nikde žádný, leda tak nějaká srnka a radostně poskakující obluda. Konečně jsem se snížila dostatečně, takže mne může oblízat podle svých představ!

Úpím, hekám. Řvu na psa. Řvu do okolí. Odezva žádná.

Mobil nemám, pochopitelně.

Jak dlouho by trvalo, než by mne synátor začal postrádat? Nebylo by lepší odplazit se s přetrhaným vazem v koleni někam k silnici? A zastavil by vůbec někdo? No, já, kdybych seděla v autě, tak nezastavím se slovy: "Zas nějaká, která neví, kdy má dost!"

Dobrá duše se našla (mé představy jsou většinou optimistické). A přeci se nenechám zemřít!!

Pak už to nebude taková sranda - lapne mne instituce a posouvá mnou jako panenkou na hraní. To už není v mých silách ovlivnit, a tak se podvolím.

Uf. Dnes jsem došla domů bez újmy na zdraví. Příště si s sebou vezmu mobil. Pro jistotu.


PS: Ještě se dá uklouznout po něčem jiném, ale to si schovám na jiné povídání :-)