Jaká je vaše učitelka?

Rodič je zvláštní lidský poddruh. Ochraňuje své dítě (to je v pořádku) za jakýchkoli okolností (to už zas tak moc v pořádku není - jak kdy). Smutné je, že si mnohdy tyto okolnosti ani neověří (a to už je vyloženě špatné) a šmahem odsoudí "agresora", který napadl jeho děťátko (CHYBA!).

A tak se do skupiny agresorů dostávají zástupci těch, kteří tak či onak přijdou do styku s dětmi - lékaři pediatři, učitelé, vychovatelé. Čím je dítko starší, tím více by si měl rodič-ochránce ověřovat informace, které od ublíženého děcka dostává. Jenže...

Jak se cítí učitelka, za kterou přijde rodič, aby si ověřil informaci, že svévolně vyhazovala synkovi věci z lavice?  Jen ten fakt, že rodič uvažuje "jestli to přeci jen není náhodou pravda" je zarážející. Jak by mohla taková paní učitelka reagovat:

• poděkovat rodiči za zájem a osvětlit mu situaci ze svého pohledu;
• začít lapat po dechu a začít se smát, že vůbec někoho napadlo uvažovat, že by tohle udělala?

Přístroj, robot - jen stroje jsou neomylné, jen stroje dokáží bez emocí vysvětlovat a chovat se stále stejně. Ale jsme si jistí, že by nějaká mašina dokázala zvládnout třídu plnou "nenaprogramovaných" dětí?

Dnes jsem opět po dlouhé době dostála hlavnímu nadpisu svého blogu - stýskám si. A je to těžké překousnout některé situace, které naše povolání přináší.