Závislost na internetu

Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak závislá na internetu. Jasně, můj skoro celý den znamenal především být online a pracovat s notebookem (dál jsem se nedostala, omlouvám se všem Smarfounům). Ale mám dovolenou. Měla bych relaxovat, odpočívat, nemyslet na to, jaké bude připojení! Opak je pravdou.


Předevčírem jsme měli malou (no, malou) neshodu. Příčinou bylo – jak jinak – připojení. Když si odmyslím nechuť vstávat, což je u mladých vcelku běžné, pak dostávám denně kapky ve stylu: „Co to máš za notebook, jak s tím můžeš pracovat.“ A to jen proto, že není připojení na internet. Jsem také tak nervózní?

Trochu určitě ano. Ale stejně tak si dokážu (i když s velkým sebezapřením) připustit, že prostě internet nebude. Jak je to možné. Důvodů může být několik:

• včera byla docela slušná bouřka – možná nám wifi prostě odpojili a už nezapojili;
• možná, nevím z jakého důvodu, změnili heslo a wifi se tak nemůže připojit, ač se o to velmi snaží;
• včera při večeři výrazně zmokl notebook – sice funguje dál, ale kdo ví, co se mu v té jeho hlavičce promočilo;
• jsou věci mezi nebem a zemí, které prostě nelze ovlivnit.

Já teď na druhou stranu mohu v klidu klapat, protože synek je naštvaný (změnu hesla se ptát nepůjde, prý bych to zvládla taky, ale je pro mne jednodušší dělat, že ne a nechat to na něm) a rozhodl se usnout. To jsem ráda, protože je celkově dost unavený, takže doufám, že se mu tím zlepší nálada. Chápu jeho únavu – v neděli přijel z Francie, kde byl na „škole v přírodě“ a hned druhý den letěl do Řecka. To jistě není žádná prdča pro organizmus – i když je mladý a silný. Takže ať si dáchne.

O čem že jsem začala psát? Aha, o závislosti na internetu. No, teď jsem bez připojení a žiju. Syn je bez připojení a spí. Notebook je bez připojení a zapisuje. Myslím, že to všichni vydržíme.