Dojetí a vztek v Delfách

První velký výlet máme za sebou. Druhý, pokud budu počítat i Spartu a Mystru. V Spartě nastalo spíš zklamání, takže se žádné velké emoce jaksi nedostavily. V Delfách to bylo ale jiné.


Nejprve jsme navštívili muzeum. Na muzea jsme zvyklí – vše je zde pěkně vystaveno, kryto sklem nebo čidly, hermetické. Jsem ten typ, co si potřebuje na věc sáhnout, jinak dojem není úplný. Takže muzeum super, ale reál je reál. Ten následoval – vstoupili jsme do archeolgického areálu.

Nejdříve Vás praští neuvěřitelná scenérie umístění celého komplexu. Pohoří je prostě úchvatné.

První kroky po vstupu do areálu mám poněkud rozmazané, emoce byly spuštěny. Několikrát. První dotek, první nádech, první rozhled. Začala jsem se cítit jak v jiném světě, tak malinká, tak pomíjivá! Slzy musím skrývat, nechci se ukázat jako cíťa. Jdu pomalu, aby syn neviděl. I když jistě ví.

Kolem mě běhají a řvou mladí lidé z různých národů. Jsem naštvaná, protože se válejí po památkách, honí se mezi archeologickými nálezy a fotí se s jekotem. Nechápu to, ale syn ano. To prý jen já jsem tak naměkko. Nemyslím, ale připouštím tuto eventualitu.

Pokladnice Athénských – jediná zrekostruovaná „budova“ v areálu. Muselo to být krásné, když byly všechny budovy vcelku. Sním a představuji si. Kdybych nebyla rušena desítkami turistů, jistě by byl můj vnitřní obraz daleko lepší.

Apollonův chrám. Sloupy jsou neuvěřitelně vysoké, fotím je proti obloze – doufám, že tak vynikne jejich velikost. Impozantní jsou kusy sloupů na zemi. Průměr těchto „koláčů“ je i kolem 1,5 m (můj odhad). Občas si sáhnu, kameny studí. Jsou mrtvé (?)... Divadlo mne už nemůže ohromit, jsem dojatá spíše sloupy a budovami. Stadion moc nevnímám, zrovna se začínám hádat se synem.

Zajímavé – myslím, že naše dohady jsou vyprovokovány prostředím. Myslím, že to syn na sobě nechce dát znát, ale je také naměkko. Bohužel nevzdychá a neslzí jako já, ale vybuchuje. Tak si pár věcí vyříkáme, abychom se pak zklidnění nechali vyfotit u sloupu, který mne přitahuje.

Tento sloup jako jeden z mála hřeje. Zamilovala jsem si ho. Podle polohy se zdá, že to byl jeden ze sloupů, který lemoval vstup do Apollonova chrámu. Je téměř celý, hned vedle má malého bratříčka.

Opouštíme areál. Mrholí. Jdu opatrně, protože kameny na cestě jsou vyleštěné tisícovkami návštěvníků. A navíc, když jsou mokré, je to o ústa. Na druhou stranu – v Mystře jsem si odřela koleno (a třeba budu mít památku ve formě nějaké jizvy), tak proš si neodnést něco z Delf? Tak snad příště...

Celá fotogalerie