Trefa přímo do oka

Od určitého zlomového okamžiku si všímám různých lidí, resp. jejich povolání, a přemýšlím o nich. Mými prvními otázkami jsou obvykle: "Chtěli tohle dělat, když byli mladí? Co si představovali, že budou dělat, když byli mladí?"

Proč?

Ta chvíle, kdy jsem se začala z toho úhlu pohledu rozhlížet kolem sebe, nastala poměrně nedávno. Bylo to v době, kdy jsem měla obavu, že budu bez práce. Najednou se ten úhel na ostatní povolání (a tedy lidi, kteří práci mají) tak nějak pohnul - a už jsem se toho nezbavila. Snad je to tím, že jsem se dostala do životní fáze, kdy nemám nic jisté (i když mám trvalou smlouvu (už), není v mé pozici žádná absolutní jistota, že bude práce za 2, 4, 5 let).

A tak se čas od času prostě pozastavím nad některým povoláním a ... musím ty lidi obdivovat. Fakt bych dokázala dělat automatickou práci u pokladního pásu, sedět v butiku a 8 hodin čekat, zda někdo zavítá nebo sekat na sídlišti trávu?

Vím, musela bych, protože musím živit rodinu, ale jak dlouho bych to dokázala?

Radost nebo smutek?

Titulek článku odkazuje na pána kterého jsem pozorovala asi 15 minut. Čekala jsem na zastávce, a tak jsem mohla sledovat jeho zaujetí prací. Jak obcházel jednotlivé stromky a ruční sekačkou (musí být docela těžká, moc s ní nemáchal) se snažil zasáhnout všechna místa a přitom nepoškodit kmen stromku. 

Po nějaké době, ačkoli měl ochranné brýle, mu vlétlo něco do oka. Není divu, kolem sekačky toho létalo požehnaně. Vypnul sekačku, sundal brýle a rukavice a snažil se rukou (a pak rukávem) vyndat tělísko z oka. Asi se mu to podařilo, protože ve chvíli, kdy mi přijel autobus, jsem opět zaslechla motor sekačky. Odjížděla jsem ze zastávky a bylo mi tak nějak smutno. Byla jsem přesvědčena, že svou práci dělá dobře a nějaké drobnosti (jako třeba tělísko v oku) přechází s nadhledem. Děláme to tak všichni? Dokážeme drobnosti přejít máchnutím ruky a pokračovat ve svém úkolu?

A tak jen doufám, že se budu potkávat co nejvíce s takovými lidmi, jejich práce (ať už bude jakákoli) si budu moct vážit a oni ji budou dělat, jak nejlépe dovednou. A v ideálním případě to bude práce, která je naplňuje a baví.

To přeji i svým čtenářům (aby tento příspěvek nebyl tak depresivní).

PS: Tráva na našem sídlišti už opět dorůstá, tak doufám, že zase brzy uslyším zvuk ruční sekačky na trávu. Jen prosím, kdyby to mohlo být o víkendu/svátku až po 9. hodině :)