Ráno. Snídám a myslím na obyčejné věci (co dávají v televizi, jaké je venku počasí a jestli bude pršet). Najednou zvuk, který neznám. No co, řeknu si a pokračuju v jídle. Pak křik. Zoufalství z něj jen čiší. Jdu na balkón. Tuším.
Asi v 10. patře domu naproti se z balkónu vyklání žena a zoufale křičí. Mám ve výhledu stromy, takže (naštěstí) nevidím, na co se dolů dívá. Ale už to vím.
Vidím ihned asi tři lidi, kteří volají záchranku. Není to tak zlé, nejsme úplně otupělí tím vším marastem okolo sebe.
Do 8 minut je tu záchranka. Policie následuje. Chci fungovat jako normálně - namalovat se, obléknout, navonět, nezapomenout knihu a vyrážím. Cestou na autobus míjím policejní pásku a černý igelit.
V autobuse otevírám novou knihu. Těším se na ni. Jenže nepřečtu ani dvě strany a vím. Vím, že dnes nebude den jako ostatní, i když se budu snažit sebevíc. Dnes kolem mě totiž prošla smrt.
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat
Komentáře prochází schvalováním, mějte trpělivost, pokud se nezobrazí obratem. Děkuji Pavlína