U okna jsem chtěla sedět já

Mrkací panenky - holčičky, které to (nejen) s dospělými umí na jedničku s hvězdičkou. A někdy tuto dovednost nezapomenou ani do dospělosti...

Asi před 14 dny jsem seděla v metru, když přistoupila zřejmě babička s dvěma vnoučaty - mladší holčičkou (asi 5 let) a starším chlapcem (asi 7 let). Obě se okamžitě vrhla na sedačku k oknu. Samozřejmě vyhrát mohl jen jeden - silnější. Holčička zůstala stát a spustil se krásný scénář:

1. zoufalý pohled s významným mrkáním dlouhými řasami;
2. pusa do tvaru podkůvky a pohled mírně skelný;
3. o něco hlasitější a vyšší hlas než by mohlo být asi obvyklé: "Ale u okna jsem chtěla sedět já!"

Tušíte, jak situace dopadla - babička zapracovala a chlapec se musel poodsunout od okna, aby se tam mohla holčička vmáčknout. Hned na to začala významně mrkat na chlapce a vítězoslavný úsměv se jí rozlil po tváři. Vyhrála.

Chlapec se sice nevzdával a statečně jí alespoň přes sklo dával ruku a nenápadně ji ramenem odstrkával od okna, ale to už neměl sebemenší šanci. Holčina si pevně držela pozici a pokud to vypadalo, že fyzicky prohrává, zapracovala "přes babičku".

Jak jsem zmínila na začátku - někdy trochu obdivuju, když z toho děvčata nejen nevyrostou, ale ještě své dovednosti rozvinou do naprosto neuvěřitelných kreací. A vlastně se nedivím, když mají průpravu už od mlada :)