Vlnka za vlnkou aneb Den devátý

Zjistila jsem, že není úplně od věci poznamenávat si slova, slovní spojení nebo celé věty jako podklady pro blogové příspěvky. Jednak nezapomenu na nějaký důležitý pocit či dojem, jednak mi to pak nedá a příspěvek opravdu napíšu.
Tentokrát to bude možná trochu kratší - den devátý byl poměrně chudý na dojmy a zážitky. Vyvezli nás lodí na obhlídku dvou Sarónských ostrovů - Hydra a Spetses...

Klepe se mi ruka. Nesouvisí to s končící dovolenou, přemírou vypité vody nebo množstvím slané vody všude okolo. Důvodem je bárka (omlouvám se všem námořníkům, ale jinak nemohu náš dopravní prostředek pojmenovat) na které se vezu. Vydává divné zvuky, celá se třese a vůbec vypadá, že nás daleko nedoveze.
Možná tedy ztroskotáme a syn bude mít přeci jen co vyprávět svým vnukům.

V Řecku končí školní rok v polovině června a v začíná v polovině září. Ano, řecké děti mají prázdniny 3 měsíce.
Nevím, jak to řeší s učiteli a věřím, že se nemýlím, když řeknu, že jsme na lodi měli výjezdní akci, tzv. teambuilding, bandy řeckých učitelek a pár učitelů. Nebylo možné je neidentifikovat. Hlučnost je prozradila naprosto spolehlivě. Zřejmě se ty 3 měsíce neviděly (ano, zde se musím zaměřit výhradně na ženy), takže bylo o čem hovořit (nahlas) a čemu se smát (nahlas).
My, čeští (a další) turisté jsme tam vedle nich seděli jako oukropečci a doufali, že je smete velká vlna nebo se pod nimi propadne podlaha. Bohužel, doufali jsme marně.
Cestou zpátky jsme ale měli možnost zhlédnout folklórní tance doprovázené improvizovanými hudebními nástroji - bongem (to bylo pravé), tamburínou a píšťalkou. Paní učitelka s píšťalkou byla prostě již v plné zbroji nachystána na nový školní rok.

Když sem i podařilo oprostit se od okolního hluku, nedalo mi to, abych se nezadívala na moře. A vlny. A nekonečnou modř. Prostě nádhera.
Jsou vlny živé? Co si asi moře myslí? Umírá nebo žije?
Mohla bych se na mořskou tříšť dívat pořád a pořád. Bylo by to však nebezpečné, asi by mi z toho ruplo v bedně.

Po čase jsme se všichni uklidnili (loď se nerozpadne, snad), navštívili všechna zákoutí (moc jich tedy nebylo), vynadívali se na mořskou hladinu (děti prý zahlédly tři delfíny, ale já tomu moc nevěřím; taky jsem zírala jak zběsilá a nic jsem neviděla) a na řadu přišel bar a cinkání peněz. Zase.
Zvláštní, jak všichni potřebují pořád nějak zaměstnávat ruce - že by nebylo zaměstnání hlavou?

Výlet jsem zhodnotila jako téměř zbytečný. Ostrovy mi nic fascinujícího nenabídly, takže jediným kladem byla jízda lodí. Možná ale, kdyby to byla plachetnice, užila bych si to ještě víc (a bez hluku). Také bych měla možná mořskou nemoc - to byly teprve zážitky! Tak snad příště...