Srdcová záležitost

Každý necháváme své srdce někde jinde. Někdo si je propojí s osobou, někdo s oblastí nebo prostředím. Někomu stačí jen pocit, někdo potřebuje něco hmatatelného.

Když jsme odjížděli z Olympie, řekl nám pan průvodce, že jsme vynechali jedno muzeum, kde není vcelku nic zajímavého, kromě dřevěné bedničky vyložené látkou. Prý je to bednička, ve které bylo převezeno srdce Pierra de Coubertina. Jeho výslovným přáním bylo, aby bylo po smrti jeho srdce převezeno a pohřbeno v Olympii. Srdce tedy vyjmuli a opravdu někde v areálu – mimo turistické cesty – je pohřbili. Romantické.

Po této dovolené by se mi líbilo v Delfách. Ale to jsem malý pán, abych měla takové přání. Možná rozprášit popel, to by šlo nějak udělat. Kdysi jsem si myslela, že to bude Akropole nad Athénami, ale to už není pravda. Tam by se těžko hledalo místečko, kam nebudou dusat nohy turistovy.

Mám Slona. To asi málokdo ví, ale mám. Je to můj balvan (a omlouvám se, že Vám neřeknu bližší místo). Když jsem chodila na zákaldku, tak jsme s mamkou a sestrou vždy minimálně měsíc trávily o prázdninách právě v blízkosti Slona. Obyvkle jsme si jako děti hrály všudemožně – takže i u okolo Slona. Ale už v těch mých 10 – 12 letech jsem vyhledávala chvilky samoty se Slonem. Sedla jsem si na něj, položila si na něj ruce a hlavu, a užívali jsme si společnosti.

Pak jsem vyrostla a přestali jsme na ono místo jezdit. Slon osaměl. A zarostl. Vím to, protože jsem se na něj byla podívat. To už jsem byla dospělá a čekala jsem syna. Takže už je to také bezmála 18 let. Ale poznali jsme se, i když jsem musela trochu popátrat mezi křovinami a popadanými stromy. Tak si myslím, že mám srdce u Slona.

A kde máte své srdce vy?