Co je to láska?

Vím, že se opakuji, ale mám vždy potřebu vyjádřit se ke knížce, kterou jsem dočetla. Tentokrát to bude kniha Zpověď Maxe Tivoliho od A. S. Greera. Otázek, které mi procházely hlavou při čtení této novely bylo mnoho a já jsem si vybrala asi tu nejmarkantnější - něco o lásce.

"Z jiných světů přiletěl jsem k vám, ty jsi první, koho tady znám, duš má je čistý list, nevím, co je nenávit a CO JE LÁSKA?"

Jistě jste poznali ukázku z textu P. Nováka. Nikdo nikdy nedokáže odpovědět a to je jen dobře. Kdyby byla nějaká definice (potažmo návod), všechna naše přízemní snažení by šla do kopru a my bychom už jen plnili instrukce někoho nad námi. Byli bychom vždy úspěšní, vše by bylo bezbolestné, ale chceme to tak? Chtěl by to Max, který žije v převráceném čase?

Omlouvám se, že nebudu vyprávět celý příběh, ale nerada bych pokazila dojem náhodnému čtenáři mých "stesků", který by snad jen uvažoval o tom sáhnout v knihovně nebo knihkupectví po této knize. :-)

Kdyby láska nebolela, asi bychom si jí tolik nevážili. Kdyby se tak těžko nezískávala, asi bychom ji tak úporně nehledali. Kdyby na nás čekala na každém rohu, asi bychom kvůli ní nepáchali takovou kopu hloupostí.

Ani Max to neměl jednoduché. Jako stařec se zamiloval do čtrnáctileté dívky, jako třicetiletý si ji vzal a jako dvanáctiletý se stal jejím adoptovaným synem. Jestli se vám na tom zdá něco divného, neváhejte a vemte tuto netradiční knihu do ruky a začtěte se - stojí to za to.

Max to ale nikdy nevzdal, což je obdivuhodné a někteří z nás mu mohou jen tiše závidět. Mnozí z nás jsou velmi rychle odrazeni několika drobnými nezdary, velmi brzy "zahazujeme flintu do žita" a přestáváme bojovat. Kdyby Max přestal bojovat ve svých šedesáti letech, o čem by byl celý příběh? O zlomeném člověku, který všechno vzdal hned na začátku? Ano, Max by měl dost pádný důvod vykašlat se na svět kolem sebe a uzavřít se do sebe. I když - částečně to tak i udělal, a tak si, chudák, nevšiml, po jaké jiné lásce šlape celou odbu svého života.

Že je to jen románová fikce? Ó, ano, jistě, můj drahý alibisto, ale odhoďme svou schránku, kterou si kolem sebe stavíme a postůjme alespoň chvilku nazí, bez masek a příkraz a pohleďme na své okolí jinýma očima. Jaké to je? Kolikrát jsme už zašlápli nádhernou sedmikrásku, protože v dáli jsme měli dojem, že vidíme vzácnou orchideu? A pak - ke svému překvapení - jsme po několika krocích zjistili, že orchidea už sídlí v cizí váze a naši sedmikrásku už nevzkřísíme?

Nechtěla jsem však končit smutně. Ani Max nekončí svoji pouť smutný. Uvědomuje si totiž, co všechno krásného prožil - ne, co mu bylo dovoleno prožít a na tom staví svůj pocit sebeúcty. A tak i my zavřeme oči a vyhledejme v paměti nějakou tu chudobku vzpomínek, už dávno zasutou, která rozzáří dnešní slunečný den.

Přeji krásné vzpomínání.