Tak už to mám za sebou - první dovolenkový týden. Pokusím se zde nastínit dění během tohoto období.
Předně musím předeslat, že tato dovolená byla zařízena a organizována mými rodiči. Nic proti, už jsem si zvykla. Už vím, že se s našimi nikam daleko nepodívám, už vím, že během toho týdne přiberu tak 1 - 2 kila. Nemám manžela, takže snad není až tak k podivu, že trávím alespoň třetinu prázdnin se svými rodiči. Alespoň mně to tak nepřipadá.
Když jsem ještě bydlela s manželem, bylo to něco jiného. Nechtěla jsem, aby se on musel přizpůsobovat - byli to sice mí rodiče, ale pro něj vcelku cizí lidé! A nechtěla jsem vyhledávat třenice. Buďme upřímní, vždy se najdou třecí plochy mezi vlastními rodiči a dětmi, takže není se čemu divit, že se neshodnou ve všem i s mým partnerem. Jenže pak nastupuje vyšší diplomacie - a nikdo není uvolněný, musí si dávat pozor na pusu, na gesta... Prostě to není ono. Ale tyto chvilky mě, naštěstí, nečekaly.
Rodiče byli na Zadní Třebáni již loni (spolu s mým synem a psem, zatímco já jsem se školila na Velehradě), takže jeli do známého prostředí. I můj syn věděl, co ho čeká, ale když si přibalil sedm (!) knížek, tak jsem trochu zapochybovala o jeho zdravém rozumu. Omluvám se, měl pravdu. Já si vzala knížky tři a ve středu jsem už neměla co číst. Říkáte si: "Proboha, co tam dělali? Vždyť tam asi nic nedělali!"
Dny měly téměř totožný průběh. Dopoledne si číst (syn ani nevylezl z postele, snídani jsme mu tam přinášely), odpoledne vypadnout na turistickou vycházku/výlet (podle délky a času), večer si zahrát alespoň jednu společenskou hru a zbytek času si číst. To je vše. Jistě se už nikdo nemůže podivovat, že jsme toho tolik přečetli. Mimochodem - syn nestihl dočíst jen tu sedmou, poslední knihu. :-)
Já jsem to užívala podle svého gusta. Ráda "turistím", jsem pyšná na své dovednosti práce s mapou, které jsou - téměř - bezchybné. Pravda, občas se chybička vloudila, např. když jsme si trasu prodloužili i 4 km, protože jsem někde vytratila značenou turistickou trasu, ale vždy se dokážu nakonec zorientovat a navést nás správným směrem. Tudíž jsme vždy více méně správně došli svého cíle, ať už se jednalo o Karlštejn (i ten by se dal při troše snahy minout, však víte, jak je schovaný mezi kopci!), o Solvayovy lomy a kostel u Sv. Jana pod Skalou nebo zámeček v Dobřichovicích.
Fotečky hledejte v prezentaci v bočním panelu.
0 komentářů:
Okomentovat
Komentáře prochází schvalováním, mějte trpělivost, pokud se nezobrazí obratem. Děkuji Pavlína