Husí kůže při vyučování?

Je několik možností, kdy se mi může udělat "tisíce malých chlupatých prsíček". Většinou je to hrůzou, tentokrát to však bylo z jiných důvodů. Jistě jsem už několikrát mírně naznačovala, že jsem trochu v citovém presu. Proto jsem zřejmě trochu citlivější než dříve. Fajn, pokud je to ku prospěchu věci (a řekla bych podle posledních článků, že asi je). Mám dvě hodiny za sebou hudební výchovu. Má to výhodu - na první třídě si připravenou hodinu odzkouším, druhá ji už má ušitou tzv. na míru. Ovšem pokud je to nějaká prudivá hodina, pak je to trápení na druhou. Dnes jsem měla naplánovanou většinu hodiny jako poslechovou. Poslouchali jsme Vltavu. Tak nějak jsem doufala, že to děti zaujme - téměř vždy to zafunguje. Ani tady nebyl problém. S první třídou jsme si poslechli jen polovičku - bylo to na ně dlouhé. Drou třídu jsem však vyburcovala, že "jsem zvědavá, jestli vydržíte déle, než oni", takže jsem měla reálnou šanci, že si doposlechneme celé. Nejen že jsme doposlechli až do posledních tónů, ale opravdu se rozjela nádherná diskuse k jednolivým částem skladby. A když se začaly ozývat výkřiky: "A jo." a "Paní učitelko, já to tam slyším!", tak jsem jen lapala do dechu ... a hladila si ruce, abych zklidnila husí kůži. Na konci jsem poděkovala své třídě za pěknou hodinu a odcházela jsem omámená a usměvavá jak sluníčko. Doufám, že z toho měly takový pocit i děti.