Víkend v Jihlavě

Pokusím se vyhnout osobním záležitostem, ty vážně nepatří na web. I tak se však obávám, že to nebude lehké napsat alespoň to nejpodstanější.

Konečně jsem také jednou cestovala s D. To je má kolegyně z kabinetu a spolutrpitelka při vedení krzů a ukázkovách hodin. Prostě taky tak trochu postižená učitelstvím. Vím, že nerada někam cestuje, dokonce nemá ani ráda nějaké organizované akce (jako třeba společné večeře od školy apod.). Tentokrát se mi ji však podařilo nalákat na společně strávený víkend do Jihlavy.

Neměly jsme zajištěné lístky - už jsem se poučila, že to zas až tak není potřeba. Takže jsme jely autobusem o torchu pozdějším, než jsme očekávaly. Ale žádný problém. Mohl nastat, když jsme si pletly (tedy já spletla) nástupiště, takže jsme chvilku koukaly na právě přijedší autobus na vedlejším nástupišti, než jsme si uvědomily, že bychom do něj také měly nastoupit. Jakmile jsme seděly, dozvěděla jsem se, že mám vedle sebe ještě vyklepanějšího cestovatele než jsem já sama. Nevím, jestli mě to mělo uklidnit nebo vyburcovat ke klidu.

Po výstupu na autobusovém nádraží v JIhlavě jsem hned volala organizační spojce, abych věděla, co dál. Dostala jsem instrukce celkem jednoznačné. Ale protože chci být dost často chytřejší než ten chytrý, podívala jsem se jízdního řádu a usoudila, že informace byla mylná. Jasně, že nebyla, ale alespoň jsme si ještě protáhly o hodinku cestování a zjistily, kde je v Jihlavě blázinec a kde hřbitov. Oba objekty by se mohly časem hodit.

Tvořily jsme kurz o slovních úlohách. Tady byl první kámen úrazu, protože D. moc matiku nemusí (slovní úlohy ještě méně), takže se tam tak trochu nudila. Jen jednou měla co říct, ale to bylo na celý víkend trochu málo. Já jsem si to užívala, i když taky musím přiznat, že úlohy nijak nežeru. Měla jsem však dost faktických připomínek. Taky jsem skoro chlap, takže nějaké polovičaté nápady mě neberou. Když se dlouho nemohly holky rozhodnout, virtuálně jsem praštila do stolu a navrhla jasné řešení. S tím opravdu nemám problém.

Kurz jsme nakonec daly dohromady. I když já se přiznávám bez mučení, že to bude kurz pro dokonalé a velmi velice zkušené lektorky, jinak by se tam mohly učitelky nudit. A protože znám své limity - do tohoto kurzu já nepůjdu ani omylem. I češtinu jsem s klidným svědomím předala D. a jsme spokojené obě dvě.

Pochopitelně byly nejlepší večery. Všechny jsme už svůj díl práce odevzdaly a vyrazily jsme společně se bavit. Vždy byla zajištěna nějaká restaurace, zaplacená večeře, takže jsme si pak platily už jen pití a další laskominky. A navíc tam byla zábava.

Jak už to bývá, tak střídavě oblačno. Někdy jsme se mohly uchechtat, jindy bylo ticho, že by byla slyšet i špendlík. Tak už to ve společnosti tak velké jako ta naše bývá. Měla jsem radost, že byla přivezena kytara a že jsem mohla přispět svou troškou - byly jsme tam dvě, které jsme ucházejícně hrály a zpívaly, takže jsme se střídaly a nebylo to tak fádní. Já měla s sebou zpěvníky, takže bylo i co hrát a zpívat. Druhá zpívala a hrála zpaměti, což si jistě zaslouží obdiv - to bych nedokázala ani omylem. Ale každý jsme jiný.

V neděli jsme se rozjely každá do svého domova a já byla smutná. Protože jsem si přikázala, že pominu osobní věci, tak jen naznačím, že to bylo fakt smutné loučení a že jsem to pak po cestě domů trochu oslzela (jako minule). Nechci to dál rozebírat, protože je to ještě dost živé (vždyť utekl teprve necelý týden) a já jsem ještě dost rozjitřená.

Jinak to byl ale i tak velmi povedený víkend a budu vzpomínat s úsměvem.