Víkend s nejužším vedením - 2. část

V podstatě není ani tak důležité, o čem byla řeč. Projednávaly se především plány do nového kalendářního roku - tedy nic, co by bylo životně nezbytné.

 

Pohoštění bylo vynikající. Neříkám, že by přišlo jen tak samo sebou. Velká společně s M. opakovaně juchaly po kuchyni a vynášely chlebíčky, pochutiny a jiné dobroty pro občerstvení unavených Pepoušů. Mám tak trochu pocit, že jsem te víken celý projedla a propila.

Samozřejmě se také popíjelo. Nejprve to bylo nealko - bílá káva (specialita východních Čech z pravé melty), čaje, s postupem času se plynule přešlo na drobné alko - víno. Shodli jsme se všichni na červeném, takže nejprve jsme vyzunkli Lambrusco, které jsem přivezla já, pak se vyndavaly další lahvinky (zřejmě ze sedmého schodu).

Nerada bych, aby to vyznělo, že jsme do hodiny od otevření první lahvinky leželi všichni pod stolem. Když propočítáme, že nás tam bylo sedm a počet se různil ještě podle dalších návštěv, tak rozlít litrovou láhev není až zas takový problém a všichni jsou rádi, že si alespoň čuchli ke špuntu.

 

Později jsem vzala do ruky kytaru. Trochu jsem si musela natrénovat ještě v pátek (půjčila jsem si ji od kolegyně), protože jsem "pádlo" neměla v rukou více než rok. Když nepočítám těch pár okamžiků na letní škole ve Velehradě, tam jsem jen tak přizvukovala, protože z hlavy nic nezahraju a neměla jsem tam s sebou zpěvníky. A tak ve chvilce, kdy ostatní slastně pomlaskávali, sáhla jsem po "sladkém dřevu" a hrábla do strun.

Zjistila jsem, že mám repertoár dost odlišný od toho, co zná např. Č. nebo M., takže jsme se pak s Č. střídali. Bylo to příjemné. Myslím, že si příště hezky zahrajeme, jistě si také napříště vezme zpěvníky s sebou. Budeme preludovat a budeme si ještě bližší. To bue jistě velmi příjemné, alespoň pro mne určitě. Je to takový ten pocit souznění, který je velmi libý.

Nicméně jsem zvládla preludovat až do chvilky, než zavelela Velká, že je třeba jít na kutě.

 

Poskládali jsme se, kam se dalo. Já spala v obýváku, Č. vedle v pracovně, M. v druhé ložnici. Ostatní odjeli domů - škoda, místa fakt bylo dost. Netvrdím, že se mi usínalo klidně, trochu jsem fantazírovala, ale samozřejmě bezpředmětně. Nemohla jsem si pomoct.

Nakonec jsem se vyspala příjemně. Kolem sedmé ranní prošel Č. na záchod, před osmou pak začala vedle v kuchyni připravovat Velká snídani, takže nastal konec povalování.

 

Na nádraží jsme jeli spolu. Dokonce se mnou Č. i počkal, tak jsme ještě probrali nějaké drobnosti - čistě ale kolem společné práce. Nic osobního, ani v náznaku. Zklidnila jsme se. Doufám, že jsem ukázala, že nejsem nebezpečná.

Nakonec jsem se odhodlala a těsně, než mi zastavil vlak, jsem mu dala dárek - zelený čajíček (tedy nic "závadného"). Ten druhý dárek jsem s sebou sice měla, ale zase jsem ho odvezla. Nemohla jsem mu ho dát, nebylo by to vhodné. I tak jsem ho uvedla do rozpaků, což nebylo mým úmyslem, ale stejně mně to potěšilo (zahřálo u srdíčka).

 

Cesta domů proběhla také v pohodě. Opět se potvrdilo, že cesta zpět je "nějaká kratší", byla jsem v Praze cobydup.

Potěšila mě paní, která se mnou seděla v kupé. Telefonovala zřejmě se svou přítelkyní a dotaz z mobilu zněl, jestli je v kupé sama nebo s někým (alespoň jsem tak vydedukovala podle odpovědi). Ona odpověděla, že s nějakou slečnou. A pak, když jsme se spolu daly do řeči, se mi omlouvala, jestli se mě nedotkla, že si zpočátku myslela, že jsem nějaká mladá studentka. Příjemné ne? Na druhou stranu, podle čeho pak změnila názor - když jsem promluvila? Že bych už měla tak hurbý hlas? Nevím, to jsem nevykoumala, protože jsem si bahnila v tom, že vypadám na první pohled jako studentka. Prozatím příjemná představa. Až mi bude přes 50 a budou mi chtít říkat "slečno", bude už asi něco špatně. Teď jse to ještě lichotivé, tak co.

 

Suma sumárum jsem si užila opravdu netradiční víkend a nelituju, že jsem byla tam, kde jsem byla. Ujasnila jsem si své vztahy a potvrzuji, že čas všechno zhojí...