Jeho království, Mika Waltari

Není tajemstvím, že tíhnu k víře. Ale aby nedošlo k mýlce - obdivuji bibli i její myšlenky, časem beru do rukou knihy, které vypráví příběh Ježíše (Kniha o Bohu) nebo vysvětlují pohled na náboženství (Ježíš pro moderního člověka) aj. Neberu instituci církve. Opět se dobré myšlenky chopili "chytří" lidé a přetvořili ji k obrazu svému. Proto jsem se podivila, že jsem ještě nečetla knihu M. Waltariho o putování po Ježíšových stopách.

 

Možná je to tím, že styl spisovatele je dost náročný. Jeho knihy jsou hodně psychologické a ne vždy mám náladu nad nimi přemýšlet. Stručně řečeno - někdy se čte dost těžce. Bohudíky román Jeho království mě lapil do svých sítí hned. Dokonce se nemusela opakovat situace jako s Egypťanem Sinuhetem, kterého jsem četla nadvakrát. Nejprve jsem přečetla asi jednu třetinu, pak jsem knihu odložila a pak jsem se k ní asi po roce vrátila. Následně to teprve vzalo ten správný spád a přečetla jsem ji jedním dechem. Přiznám se, že je to už tak 15 let, takže si z ní nepamatuju nic (alespoň z děje tedy opravdu ani slovo), ale přebývá ve mně dojem, že jsem byla omráčena příběhem. Já si celkově vždycky pamatuju z knih jen ten svůj pocit po odčtení. Ten je pro mne rozhodující a nejdůležitější.

 

Příběh římského občana, který se vypraví do Jeruzaléma, je přítomen ukřižování Ježíše a následně se pak stane svědkem jeho vzkříšení, aby pak mohl postupně pronikat do tajů jeho učení, když vyhledává lidi, kteří ho znali a povídá si s nimi, je prostě omračující. Už jsem několik knižních zpracování Ježíšova života četla, ale tento je naprostý originál. Bála jsem se formátu - vše je psáno formou dopisů. Nemám tenhle styl ráda, obvykle se tam vyskytují různé vedlejší pohnutky autora listů, jeho zamyšlení atd. (něco jako současné blogy), ale tady nic takového není. Pouze první dopis obsahuje pár drobností, což je ale pochopitelné, protože čteníř musí být trochu víc uveden do dějů, aby se ztotožnil s hlavním hrdinou.

 

Marcovy pochybnosti ohledně Ježíšova učení, jeho obavy z věcí budoucích jsou přesně to, co by prožíval člověk, který by se kdy vydal na cestu k Ježíšovi. Samozřejmě mluvím o pomyslné cestě. Nedůvěra, strach, nejasnosti, spousta otázek a velmi málo odpovědí...

 

Musím se přiznat, že jsem si opravdu s chutí knihu přečetla. Jsem ráda, že nejsem sama, kdo si klade podobné otázky. Děkuji, pane Waltari.