Víkend s nejužším vedením - 1. část

Hned první víkend v lednu jsem věnovala na oltář Tvořivé škole. Ale musím hned předeslat, že to bylo velmi příjemné setkání s PEPOUŠi možná ještě většími než jsem já. Ranní vstávání je mor. Zvlášť v sobotu. Zvlášť v půl páté ráno v sobotu. A ačkoli jsem na setkání jela dobrovolně, o moc lehčí vstávání to tedy nebylo. Ale přežila jsem. Jen mi nebylo nijak příjemné čekat skoro tři čtvrtě hodiny na hlavním nádraží obstoupena z jedné strany dalšími spícími postavami a ze strany druhé pochybnými existencemi, které jen čekají, kdy se vzdálím od tašky, aby se mohly obohatit. Moc by si nepomohly, ale já bych splakala. Měla jsem tam s sebou nějakou tu lahvinku (tu ať si pro mě za mě vezmou), ale také své "russia" šatečky, o kterých jsem psala v některém z předchozích příspěvků a na které jsem patřičně hrdá. Už se těším, až se v nich někdy ukážu... Cesta vlakem je pro mne stále zážitkem. Když pominu ne zrovna nejčistší prostředí a drahé jízdné, stále se nemohu nabažit pohledů z okna. Kdybych byla ve filmu, jistě bych mohla být oslovena: "Paní učitelko, vy jste se zase kochala." Ano, kochám se a kochám se ráda. Tentokrát v tom byl ale malý háček - vyjížděla jsem v půl sedmé, takže jsem se mohla kochat asi tak jako v tunelu. A vydrželo to dostatečně dlouho na to, abych mírně ztuhla na své sedačce a po chvilkách přemáhala spánek. Bojovala jsem s ním pomocí knihy, ale jak známo, četba oči zavírá spíš, nežli by je otevírala. Takže jsem po chvilkách klimbání u knihy, klimbala bez knihy. A tak cesta neubíhala příliš příjemně, protože jsem samozřejmě měla strach, že usnu a přejedu. Stres z vystupování ve vlaku mě provází vždy, když používám tento dopravní prostředek. Když člověk zapomene nebo nestihne vystoupit v autobuse nebo v metru, nic tak hrozného se neděj. Vždycky jede hned něco na zpáteční stranu nebo lze popř. dojít pěšky. Ale přejeďte vlakem! Zpáteční jede až za hodinu (když máte štěstí) a pěšky dojít několik desítek kilometrů je nemožný požadavek. Takže už 10 minut před určenou zastávkou stojím před dveřmi a sbírám všechnu sílu (a odvahu) k výstup. Navíc vlaky mají tak těžko otevíratelné dveře, že má další obava plyne z toho, že vůbec nedokážu otevřít dveře před sebou. A protože nikdo nečeká, až JÁ vystoupím zrovna v této stanici, je to jen a jen na mně, jestli to dokážu. Takže dýchám zhluboka (asi jako prvorodička na "hekárně"), modlím se, aby třeba chtěl vystoupit také nějaký svalovec a shodou okolností použil zrovna dveře, u kterých funím jako lokomotiva. Směšná představa, já vím. Na nádraží mě čekal Č., takže mé stresy byly zažehnány a začalo mé rozmazlování. Nejenom, že jsem měla odvoz až do domu VELKÉ ŠÉFOVÉ, ale jídlo už bylo na stole, o oběd bylo vzápětí postaráno stejně svižně atd. Nemělo to chybu, alespoň co se týká servisu. Pochopitelně jsme také chvilku pracovali. Sešlo se nás 7 postižených, takže jsme se dokázali poměrně dobře na všem domluvit. Nejlépe probíhala domluva, když jsme souhlasně kývali na výzvy VELKÉ ŠÉFOVÉ.