První den školy v novém roce

Nějak jsme si asi nestihli odpočinout nebo co...

 

Moc se toho nezměnilo

Opět ke mně chodí kolegyně slintat, že mám málo dětí. Samozřejmě, když mám maximálně 22 (a N. například 26) a chybí mi průměrně 4 žáci, tak to je už znát. A D. chyběl jen jeden, takže mých 17 (chybělo 5 žáků) proti jejím 24 žákům - měla bych se cítit provinile? A nebo je to tím, že s nižším nadáním se spojuje i vyšší "nemocnost"? V uvozovkách zcela záměnrě, protože někdy jsou ty nemoci dost průhledné. Ale co, když to nevadí dětem (a především jejich rodičům), tak mně je to v podstatě volný.

Vyučování

Bylo vidět, že jsme ještě nebyli vyspalí, chcípalo to tam. A to jsem měla připravenou novinku ve formě "diskusního kruhu". Je to trochu vykradené z Montessori (nevím, jde jsou ta zdvojená písmenka), kde vždy probíhá ranní kruh. Tam si žáci řeknou, co bylo nového nebo mluvím na zadané téma. Nikdo není do ničeho tlačen - kdo chce mluví, kdo ne, pošle "mluvítko" dál. Mluvítko je jakákoli věc, která se posílá po kruhu - kdo ho drží, může mluvit (prevence proti vykřikování).

Takže jsem optimisticky doufala, že budou chtít všichni povídat, co dostali k Vánocům, jak si užívali prázdnin, jak slavili Silvestra. Chyba lávky. První kolo proběhlo ve vší tichosti, promluvil jen T. Tak jsem druhé kolo už položila otázku, tak se chytli asi 3. Bylo to prostě slabé, ale neházím zbraň do obilí, budu trpělivá a třeba to bude mít nějakou odezvu. Časem. Ještě si prostuduju, jestli jsem někde neudělala chybu v metodice.

Ostatní hodiny proběhly standardně. V matice jsme zapoměnli násobilku, nedokázali jsme přečíst číslo 20 000 apod.; angličtině jsme se nedokázali představit; v informatice nám nešly zapnout 2 počítače - prostě klasika všedního dne.

Všichni jsme přibrali

V jídelně jsem zřetelně slyšela spadnout jeden šutr ze srdce, lépe řečeno padla jsem z piedestalu a někdo si oddechl. Vysvětlím.

Seděla vedle mě K. Protože ke mně chodila na školení (a potykaly jsme si), tak také zná můj příběh s hubnutím. Když jsme se tedy viděly v jídelně, hned se na mě otočila a: "...a ty ses samozřejmě držela a nepřibrala jsi nic." Pousmála jsem se a ukázala příslušný počet prstů, o kolik kilo jsem se zhmotnila. Ulehčeně se začala uculovat a ..."tak to jsem ráda, že nejsem sama. Když už i ty... tak je to v pohodě."

Není nad to uklidnit kolegyni a ukázat, že jsem také jen člověk.