Vánoční posezení

Jsou události, které přijdou, odejdou a již se nikdy nezopakují. A pak jsou takové akce, které přicházejí s železnou pravidelností. Tím nechci ale říct, že by pak nebylo na co vzpomínat...

Klasika

Většinou od takových akcí očekávám očekávané, tj. dobré jídlo, příjemné posezení nejméně do půlnoci a někdy zpěv nebo tanec (nebo obojí - podle okolností). Vzhledem k tomu, že jsme připlácely 50 Kč na živou hudbu a večeře probíhala Na Hrádku U Vazačů, dalo se očekávat obojí. Hudba byla zajištěna jako loni - I. (hospodářka) je členkou hudební miniskupiny (rodinný podnik), takže vyzvala svého muže, předvedla svou dceru a samozřejmě také přidala několik svých vystoupení.

Jídlo bylo dobré jako vždy. Po zkušenostech z minula jsem si už pak dala jen kávu a nějaký ten moučníček (když byl zdarma, tak proč ne), a pak už jsem jen popíjela vodu. Já vím, že jsem dřív holdovala cole, nejlépe ředěné ještě vodkou, ale zjistila jsem, že mě moc nadýmá, a pak mám z večera jen polovic (druhou půlku energie vyplýtvám na pokusy nezamořit okolí). Alkohol mě neoslovuje, takže se do ničeho netlačím.

Pan ř. měl projev. Poděkoval, popřál, nic proti ničemu. Vyzdvihl kuchařky i družinu (kuchařky vyfasovaly od nás potlesk, družina už jen takové vlažné zatleskání). A pak se jedlo, pilo, hodovalo.

Pan ř. chtěl odejít co nejdřív, ale čekalo nás překvapení. H. ho přemluvila, aby ještě počkal alespoň na jednu písničku naší I., protože je to slušné. Nebyl to požadavek kdovíjak vysoký, protože hudba přijela něco po osmé hodině, začali hrát kolem půl deváté. To je ještě mladá noc.

Překvapení a trapas

Nakonec pan ř. odcházel kolem půl jedenácté značně vyčerpán. Roztancoval se, chlapec jeden, tak, že jsem vážně měla strach o jeho zdraví. Provedl tam každou učitelku, která tam ještě zbyla (jasně že některé se najedly a šly - to patří do kolonky klasika), některé i několikrát, a nebyl k zastavení. Dokonce křepčil i rock-and-roll. Viděla jsem, jak mu tuhly rysy, ale vydržel všechno (snad i víc, než sám čekal).

Od minula se hudba výrazně zlepšila - omezily se "polčíky" a valčíky, hodně jsme si zazpívaly při italských hitech z 80 let apod. Postupně jsme všechny svlékly všechno, co se dalo, protože jinak bychom byly propocené jak dveře od chlíva. Bylo to pořád tancuj - zpívej - napij se - vyčůrej, tancuj - ...

Oproti minule byl manžel I. ochoten splnit některá speciální přání. Vzpomínám si už minule, že jsem měla cuky přitočit se k mikrofonu. Snad jsem to i tenkrát řekla H., ale pak jsem na to zapomněla. Je možné, že H. ne, protože mi zařídila, že si budu moct jednu písničku zazpívat na mikrofon. A tady se dostáváme k tomu trapasu. Vím, že nezpívám nijak impozantně, ale vzhledem k průměrné populaci si mohu dovolit zpívat veřejně a nahlas (občas). S kytarou jsem klidná a celkem se to dá i poslouchat. (POZOR - SEBECHVÁLA SMRDÍ!) Jenže teď jsem byla nervózní jak pes. Když jsme konečně vybraly písničku - Depeši od Marty Kubišové, klepaly se mi už nejen ruce, ale i kolena.

A tady se omlouvám všem, o kterých jsem kdy řekla, že zpívají do mikrofonu falešně. Zvlášť výrazně si pamatuji na koncertě P. Koláře, kde vytáhl dívčinu z kotle, aby si s ním střihla duet z Pojišťovny štěstí. Fňukala jsem, jak ta holka zpívá falešně, že bych s takovým hudebním hluchem rozhodně nešla na pódum. Takže ještě jednou OMLOUVÁM SE.

Úvod byl dost hluboko, pak jsem se zklidnila, takže refrén snad ušel. Pak přišla delší mezihra a opakování refrénu. Během mezihry jsem si udělala v krku knedlík z nervozity, takže když došlo na druhý refrén, přestala jsem slyšet, takže jsem to odzpívala minimálně o tón výš než šla hudba. Kvičela jsem tam jak prase! Sama jsem to cítila, ale nešlo to srovnat.

Navíc je fakt dřina poslouchat se, protože vedle tebe supí hudební nástroje a tvůj zpěv jde dopředu - není kolem tebe! Takže chápu, proč mají všichni zpěváci naslouchátko v uchu. Obávám se, že by mně v tu chvíli nepomohla ani traktoristická sluchátka, co měl Edík ve Vesničce střediskové.

Epilog

Takže po mém "vystoupení" jsem vypila další litr vody a zoufale se chytla L., která zrovna odjížděla. Musela jsem odtamtud vypadnout, protože jsem se cítila pod psa.

Uklidňuji se, že všichni ostatní už měli něco upito, tak to snad až tak neslyšeli. A já jsem opět dostala lekci, abych se necpala někam, kde nemám co dělat. Příště už pokorně sklopím uši, budu si užívat zpěvu jiných (pokud tedy nebudu mít v ruce kytaru, tam se mám ještě čeho chytit) a nebudu se nikam vnucovat.

Smutné je, že jsem přesvědčená, že tu písničku umím a umím ji zazpívat čistě! Pohužel jsem předvedla opilecké krákorání, ač jsem nevypila ani kapičku. Takové karaoke jako ve filmu Svatba mého nejlepšího přítele, které tam předvádí C. Diaz.