Dějiny násilí

Už podruhé se koukám na tento film. Nechci se v tom nijak rejpat, navíc, co kdyby si ho někdo chtěl skouknout. Takže nebudu ani tak povídat o ději, spíš o mých dojmech.

Je zajímavé, jak nenápadně mezi nás vstupuje, a to je jedno, jestli se jedná o násilí nebo o jiný nešvar. Někdy si ani nevšimneme a už nás to má omotané kolem prstu. Jsme tak nevšímaví? Neřekla bych. Spíš sbestřední, namyšlení. Takže si ani neuvědomujeme, že by se něco takového mohlo stát i nám. Nedíváme se pozorně kolem sebe. Všímavost, pozornost, vnímavost vůči okolním signálům. Jenže civilizace otupila naše smysly. Reagujeme na podněty, které musí být dost silné, abychom je viděli (slyšeli), ale jemné nuance nepostřehneme.

Cvičím si tyto drobnosti v přírodě. Bohužel, mezi lidmi (nebo ještě lépe - ve vztahu k lidem - mi to nejde). Kolikrát si nevšimnu, jestli kolegyně byla u kadeřnice, že má novou blůzku, natož že není ve své kůži, že není něco v pořádku! Jsem zakoukaná jen do sebe, takže ano - uvítám, když si někdo všimne mě a mých problémů, ale nedokážu vypozorovat ty problémy u druhých. Ale pracuji na tom.

Myslím, že jsem si tuto nevšímavost vypěstovala až díky práci. Těch podnětů, které kolem mě byly, bylo třeba pro zachování zdravého rozumu, některé prostě vypustit, jinak bych to prostě do hlavy nepobrala. Bohužel, teď, kdy už se mé priority trochu posouvají, mi tato dovednost chybí a vnímám ji jako vělký problém, velký nedostatek z mé strany.

Po filozofické vložce přejdu ještě k filmu - doporučuji, ale je to nářez!!