Vycvičím si ho sám/sama

Napadlo mě to dnes odpoledne při cestě z práce. Viděla jsem početnou rodinku, jak si to štráduje středem chodníku a jedním ze členů skupiny byl i malý psík. Byl mladý a malý, takže ho mohla s přehledem vést malá holčička.

Psík se motal pod nohy, všichni měli co dělat, aby nedošlo ke karambolu. Pomyslela jsem si, že by stačilo opravdu jen málo a všichni by byli v pohodě.

Vybavila jsem si jistotu, s jakou jsem tvrdila známé s o něco větším psem, že by mi stačilo jedno až dvě odpoledne a naučila bych ji (a její fenku) poklidné chůzi na vodítku.

Opět jsem dospěla k tomu, jak nezodpovědně lidé přistupují k pořízení si psa. Než jsem si svého prvního psa dovezla domů, měla jsem prostudovaný nejen atlas psů (abych zjistila, co si to vlastně přivezu a jestli právě tohle chci), ale také brožuru o chovu psů (je potřeba znát základní nemoci, očkování a třeba péči o srst) a samozřejmě knihu o výcviku psů (přeci si chci procházky užívat, ne je považovat za zlo). A i když mi je už poměrně dost let, stále nechápu, jak si někdo může pořídit živé zvíře, aniž by si vše důkladně nerozmyslel a nepřipravil se na to.

Podnikavci všeho druhu se i v mém okolí množí jako houby po dešti. Takže by mě asi nemělo udivit, že na prostranství mezi paneláky se nabízí psí školka. Přijdete se svým hafíkem, zaplatíte 200Kč, a pak ho střídavě necháváte pohrát si s ostatními a střídavě dostáváte rady, jak s ním zacházet a jak ho cvičit.

Tedy takové základy, které lze zvládnout s trochou snahy po přečtení i té nejprimitivnější knihy s názvem jako Pořídili jsme si pejska.

Ale zdá se, že zaplatit si za setkání je zajímavější.

Na druhou stranu, kdyby každý majitel psa přišel alespoň párkrát na podobné setkání, bylo by na světě víc spokojených pejsků a jejich majitelů.

Takže... HAF!