Stárneš, děvče!

Kde jsou ty časy, kdy jsem spávala do 11 hodin a sotva stíhala oběd? A co takhle ležet na břiše a do noci číst knihu?
Jo, holka, už to není, co bývalo...



Nikdo si nechce přiznat svůj věk. Zvlášť pokud (tak jako já) třeba objevil něco nového a má před sebou zase nové výzvy. To se pak těžko přijímá, že bych třeba na něco prostě už nestačila!

Začíná to velmi nenápadně...

• Že se zadýchávám? To lze připsat (opět) zvýšené hmotnosti.
• Cože? Občas vidím rozmazaně? Že by upatlané brýle? Nebo prostě jen déle trvá, než oči zaostří z pohledu na blízko (kniha) do dálky (televize). To se přeci stává...
• Mám problém vydržet vzhůru po půl jedenácté, i když lákadlo je významné (televize, kniha, počítač)? To bude určitě tím, že už nic moc nového neobjevím a zmoudřela jsem - vím, že "den je moudřejší večera".
• V noci se několikrát budím? To snad není nic nenormálního, když si jen potřebuju ověřit, kolik je hodin a za jak dlouho budu vstávat...
• Vstávám čím dál tím dříve? No jasně, jakpak by ne, když mě bolí záda (to je tou tloušťkou pochopitelně)!

Co bude dál?

http://goo.gl/Fhr9y

Jako mladá jsem opravdu nebyla z nejaktivnějších, spíš naopak. Taková buchta - hodně jsem seděla a četla nebo čučela na televizi. Teď sice také ráda posedávám, ale vzhledem k mému pracovnímu (a lektorskému) nasazení jsou takové chvilky spíš výjimkou.

Je možné, že čím jsem starší, tím potřebuji (si) dokazovat, že ještě žiju, že je důvod, proč fungovat.

A třeba také ještě nejsem tak stará a jen tady blbě plkám. Jo, to se mi líbí, toto řešení mi vyhovuje. Ještě nezačnu šetřit na pohřeb. Ještě ne!