Kde jsou ty časy, kdy jsem spávala do 11 hodin a sotva stíhala oběd? A co takhle ležet na břiše a do noci číst knihu?
Jo, holka, už to není, co bývalo...
Nikdo si nechce přiznat svůj věk. Zvlášť pokud (tak jako já) třeba objevil něco nového a má před sebou zase nové výzvy. To se pak těžko přijímá, že bych třeba na něco prostě už nestačila!
Začíná to velmi nenápadně...
Jo, holka, už to není, co bývalo...
Nikdo si nechce přiznat svůj věk. Zvlášť pokud (tak jako já) třeba objevil něco nového a má před sebou zase nové výzvy. To se pak těžko přijímá, že bych třeba na něco prostě už nestačila!
Začíná to velmi nenápadně...
- Že se zadýchávám? To lze připsat (opět) zvýšené hmotnosti.
- Cože? Občas vidím rozmazaně? Že by upatlané brýle? Nebo prostě jen déle trvá, než oči zaostří z pohledu na blízko (kniha) do dálky (televize). To se přeci stává...
- Mám problém vydržet vzhůru po půl jedenácté, i když lákadlo je významné (televize, kniha, počítač)? To bude určitě tím, že už nic moc nového neobjevím a zmoudřela jsem - vím, že "den je moudřejší večera".
- V noci se několikrát budím? To snad není nic nenormálního, když si jen potřebuju ověřit, kolik je hodin a za jak dlouho budu vstávat...
- Vstávám čím dál tím dříve? No jasně, jakpak by ne, když mě bolí záda (to je tou tloušťkou pochopitelně)!
Co bude dál?
Jako mladá jsem opravdu nebyla z nejaktivnějších, spíš naopak. Taková buchta - hodně jsem seděla a četla nebo čučela na televizi. Teď sice také ráda posedávám, ale vzhledem k mému pracovnímu (a lektorskému) nasazení jsou takové chvilky spíš výjimkou.
Je možné, že čím jsem starší, tím potřebuji (si) dokazovat, že ještě žiju, že je důvod, proč fungovat.
A třeba také ještě nejsem tak stará a jen tady blbě plkám. Jo, to se mi líbí, toto řešení mi vyhovuje. Ještě nezačnu šetřit na pohřeb. Ještě ne!
0 komentářů:
Okomentovat
Komentáře prochází schvalováním, mějte trpělivost, pokud se nezobrazí obratem. Děkuji Pavlína