Jak jsme hledali balíček

Školní budova je zrádné místo, kde se můžete nadít čehokoli. A najít zde něco, co je pečlivě uloženo, zavání nadlidským výkonem.


Jak to všechno začalo?


Za dva dny začne ŠKOLA. A tak každý třídní učitel připravuje třídu a pomůcky tak, aby mohl 1. září předstoupit před své žáky s úsměvem, zamaskovanými váčky pod očima a klidným svědomím, že udělal vše, co v dané chvíli udělat šlo. Mezi úkoly učitelek prvních ročníků patří připravit tzv. balíček (neplést s "balíčkem opatření" a podobnými zajímavostmi naší české kotliny) pro své žáčky.

S technologickým pokrokem držíme krok, a tak jsme letos objednávaly přes internet. Měly jsme danou pevnou částku, do které se musí balíček pro každého žáčka vejít, a pak jsme už jen klikaly, diskutovaly, rušily a vyhledávaly. Celkem podnětná práce (doporučuji nezaměstnaným učitelům, procvičíte si tím početní operace a kombinatoriku). Závěrečný klik - a je objednáno. Potvrzení dorazilo, uff, udělaly jsme to dobře.


Jak to pokračovalo?

Uběhlo téměř pět měsíců, máme tu 28. srpna a já pokládám faktickou otázku: "Kde jsou balíčky pro prvňáky?" Dostávám různorodé odpovědi, ze kterých vesměs plyne, že balíčky možná dorazily, ale možná taky ne, že je máme někde uložené, ale také možná ne. Jasné jako vše v našem oboru.

Po dvou telefonátech je jisté pouze to, že jsme balíčky zaplatili. No, alespoň to, máme čisté svědomí.

Je více než pravděpodobné, že ty balíčky jsme obdrželi asi tak měsíc po objednání, tj. před čtyřmi měsíci. Kdo by si asi tak pamatoval, kam se odložilo (prozatím) nepotřebné zboží? Pak už vše připomíná pohádku o slepičce a kohoutkovi...


Pohádka o kohoutkovi a slepičce (nová a stručná verze)

Kohoutek je kdesi a slepička ho hledá.

Ptá se paní H.: "Nevíte, kde bych našla svého kohoutka? Ještě před čtyřmi měsíci tu byl!" "Je mi líto, slepičko, kolem mě neproběhl." "Děkuji."

Slepička běží dál. Zahlédne paní Z.: "Paní Z., prosím, nevíte, kde bych našla svého kohoutka?" "Bohužel, slepičko, neviděla jsem ho ani koutkem oka." "Děkuji."

Slepička pátrá neúnavně dál. "Paní I, prosím, neviděla jste mého kohoutka?" "A měla jsem? To bych si určitě pamatovala, takový fešák to byl. Je mi líto." "Děkuji."

Slepička pátrá i v temných koutech lesů a skal. "Paní S., nešla byste se podívat se mnou do temného lesa? Třeba se tam zatoulal, nezbedník jeden." "Tady taky není..." "A támhle v tom tmavém koutě? Copak se to tam popelí?"


Jak to dopadlo?

Balíčky se našly ve skladu, kde by ho nikdo nehledal (až na zoufalou učitelku budoucí první třídy, které šlo téměř o život). Jsou v pořádku. Jen tu vrstvičku prachu z něj setřeme a bude zase jako nový.

Jen doufám, že mi po těchto zajímavých zážitcích nevyraší další opar, jeden postačí :-)