Máme tu zimu - kéž by bylo jaro

Nechci taky skuhrat nad tím, že je zima. To jsme si tak nějak mohli zvyknout, že si v lednu nepůjdeme lehnout na loučku a kolem vážně nebudou vonět barevné kvítky. I když... ne, že bych si to nenechala zdát.

Tak alespoň pálím vonné svíčky a aromalampičky, balím si nohy do deky, zavírám oči a představuji si...

Jdu po poli nad cvičákem a všude je nádherně šumno. Po každém došlápnutí se zabořím několik centimetrů do voňavého bahna. Po deseti krocích mám boty jak kosmonaut. Nevadí.

Zastavím se, vytáhnu sluchátka z uší a zaposlouchám se do zpěvu ptactva. Ejhle - nedaleko opět projelo auto, nade mnou krouží poštolka. Ale jen chvilku, teď se kolem prohnalo malé letadlo. Vložím zpět sluchátka do uší a vyrazím úzkou stezkou do opravdového lesa.

Cestou musím překračovat popadané klacky ... větve ... stromy ... pneumatiky, ale "já se vznáším, já si létám".



Hledám fialky. Miluji jejich vůni. Rozhlížím se - tady přeci bývaly. Tady, kde je ta prima skládka. Nevadí ... ještě znám jedno zapadlé místečko. Aha, už není zapadlé, už ho někdo objevil. Ale copak nám to sem odložil?! Možná, kdyby byla zima a sníh, nic by nebylo vidět, byl by tady klid a mír...

Procitám... Není ta zima nádherná?!