Dočetla jsem poezii v textu. Alespoň tak bych označila tuto výjimečnou knihu.
Neříkám, že se četla bůhvíjak lehce. Bylo třeba se dost soustředit. Ale protože tento typ knih zbožňuju, tak to nebylo žádné přemáhání.
Jaký že typ knih zbožňuju? Dalo by se říct, že takové knihy, kde se celkem nic neděje, ale všechno plyne tak nějak samospádem. Přitom se v žádném případě nelze nudit! Vtip je v tom, že příběh sice nemá žádný úvod, zápletku, vyvrcholení a závěr v pravém smyslu slova. Pokud tam něco takového je, sledujete tak nějak z povzdálí. Díky velmi jednoduché dějové linii sledujete pak příběhy jednotlivých postav opět tak nějak mimochodem. Vlastně všechno plyne v celé knize tak nějak mimochodem.
Co je tedy na takovém příběhu zajímavého? Jednoznačně musím vyzdvihnout zemité postavičky s jejich prostými příběhy, starostmi a bolestmi - jsou jako já nebo ty, jsou opravdoví. A přitom jejich příběhy jsou tak nádherně zakomponované do hlavního děje, až je to neuvěřitelné.
Mluvím o poezii. Abyste pochopili, co tím mám na mysli, nabízím několik ukázek. Upozorňuji, že takových "ukázek" byste na jedné straně našli mnohem mnohem víc, není to tedy nic ojedinělého. Prostě - moje češtinářská dušička se tetelila blahem, když jsem ty nádherné obrazy četla. Tak si to užijte také.
Na jihovýchodě bylo vidět soupeřící obrovské vlny fantaskních tvarů, jako by jimi projížděl mramorovým hřebenem a kadeřil na nich lokny, kaskády a okřídlené fontány neporovnatelné krásy.
Nečekané sněžení se změnilo v opalizující fialové tyče a ty se rozpadly v déšť. Dva tři dny veder, které jako kdyby sem přivály z pouště. Vláknité světlo se plížilo přes záliv jako lesklí úhoři.
Vzduch štípal. Vzdálený led se posouval blíž. Na bezoblačné obloze se tvořily krystalky sněhu jako cáry průhledného plastu, vznikaly z ničeho.
Není to nádhera?
0 komentářů:
Okomentovat
Komentáře prochází schvalováním, mějte trpělivost, pokud se nezobrazí obratem. Děkuji Pavlína