V podstatě považuji odjezd na švp za hrdinský čin. Jen se zkuste vžít do kůže učitelky, která místo aby si odpoledne větrala hlavu z dopoledního stresu a navečer aktivně odpočívala podle svých zálib, tak vyrazí s bandou malých tyranů na společné místo. Prý do přírody. Hmm, možná se tam také nějaká najde, ale bohužel pro děti to není to nejdůležitější.
Takový malý tyran od švp očekává:
- oddech od rodičů, potažmo od jakékoli vyšší moci, která nad ním bdí;
- mnoho a mnoho příležitostí, jak si užít toho, co mu pod dohledem rodičů není/nebylo/nebude dovoleno;
- neustávající možnost komunikace se spolužáky (když mluvím o neustávající, mám na mysli opravdu 24 hodin v jednom kuse) - spát se bude až doma, na to není na švp čas;
- nákupy a dospělácké chování a diskotéky.
Nerada bych zde rozváděla, jestli se mým dětem splnila alespoň některá z tajných tužeb, ale obávám se, že ano. Vždycky si to dokážou zařídit a užít naplno. A my dospělí se více méně snažíme jen eliminovat nebezpečí do únosných mezí.
Je s podivem, co ohromí dnešní děti v porovnání s dětmi třeba před pěti/deseti lety. Tyto děti už nejezdí na tábory (možná tak 2 - 5 %, víc to nebude), takže veškeré setkání s drsnou přírodou je pro ně zážitek. Bohužel, protože není podpořen virtuální realitou (počítačem), tak je mnohem méně barevná a fascinující. A tím také to okouzlení nevydrží tak dlouho. Škoda. Můžeme my s tím něco dělat?
Zaujala mě myšlenka kolegyně, když prohlásila, že "ve škole už skoro neučíme, převážně vychováváme." Nesuplujeme rodinu už nějak moc?
Ilustrační obrázek:
Seattle. flickr.com: Children's nature walk in Discovery Park, 1978 [online]. 2014-04-11 [cit. 2016-05-12]. Dostupný pod licencí CC-BY na WWW: <https://www.flickr.com/photos/seattlemunicipalarchives/13782752494/>.
Příspěvky
