Člověk kam se podíváš

Turistika. Chápu, výhodný byznys. Turista je deviza, kterou je třeba ošetřovat. A lákat. Také je třeba je organizovat.



Včera jsme absolvovali nejznámější antickou památku (tedy alespoň z mého pohledu) - Akropoli v Athénách. A vybalím to hned - lidí tam bylo tolik, že jakýkoli, byť jen maličký dojem a dojetí, prostě nepřicházelo v úvahu. Víc, než na památky, jsem musela koukat kam šlápnout, kudy projít a jestli mi někdo nehrabe v kabelce. Zvlášť v den, kdy všichni chtěli ušetřit za vstupné (tento víkend bylo vstupné zdarma). Prostě lidské hemžení zvítězilo nad tisíciletou tradicí a oslněním památkami!

Když jsem postupovala po centimetrech ve frontě směrem k Propylajím (a všichni lidé okolo mi lezli do mé "osobní bubliny"), říkala jsem si, že to vydržím, protože chci dojít až k dokonalému a jedinečnému Parthenonu. Takže jsem se soustředila na "výdrž" než na dopad těch ohromných sloupů na mou psychiku. Také jsem neodolala a musela jsem sledovat některé turisty, kteří strkali do ostatních a snažili se neklouzat po kamenech při předbíhání. Doufám, že získali to, po čem toužili (protože já tedy ne).

Parthenon. Obdivuhodný, obrovský, neuvěřitelný. Bohužel také zakrytý z velké části lešením, rozbouraný a opět obležený tisícovkami turistů různého ražení.
Trpím, když se turisté nechávají fotit před památkami v klasické póze - památka jim raší z hlavy a oni se mermomocí usmívají. Co je na tom veselého?

Nakonec jsem celou Akropoli přetrpěla. Slzu jsem setřela jen jednou - to když jsem si dokázala najít místečko, kde bylo okolo mne trochu volného prostoru a já se mohla na chvilku zastavit, aniž bych bránila ostatním v pohybu a lovu "dokonalých" snímků. Možná, že jsem spíš plakala nad celou situací než nad nádherou a historickými památkami.

Vtipný příspěvek bude (možná) příště.
Celá fotogalerie zde.