Opouštíme Řecko

Sedíme na letišti. Wifi není. Už mě to nepřekvapuje, když byla zdarma jen na 15 minut v Ruzyni.
Opouštíme Řecko. Nostalgie, smutek. Krásné výhledy cestou na letiště se se mnou rozloučily. Kdybych byla mladší (a bláznivější), vzala bych batůžek, své dva velké psy (pominu, že je zatím nemám) a vyrazila bych. Chodila bych tu po kopcích a byla sama. Prostě byla. To by mi stačilo.

Tak trochu chápu chlapce z knihy/filmu, který vše opustil a vydal se žít na Aljašku. Skončilo to s ním špatně – zemřel sám, zřejmě na otravu z jakýchsi bobulí a hlady. To bych, samozřejmě nedopustila. Zas tak vážně bych svůj útěk do divočiny nebrala. Nevadilo by mi, kdybych navštěvovala vesičky a nakupovala si tam jídlo a pití. Nevadilo by mi občas prohodit pár slov s „domorodci“. Nevadilo by mi koupit a přečíst si ranní noviny.

Největším problémem by pro mne mohl být nedostatek vody. Pro mne a mé dva velikánské psy (tedy minimálně německé vlčáky). Museli by si nést svou vodu i hafíci, to je jasné. I tak by to byl pro mne problém. Musela bych dobře plánovat, abych chodila od vesnice k vesnici (rozuměj od pramene k prameni), jinak by mi hrozila „dehydrátace“, jak říká moje mamča.

Bohatě by všechna utrpení byla vykoupena klidem a mírem, který přepokládám. Kdyby mi bylo smutno, zazpívala bych si. Možná by to nebylo „hulákání na lesy“, protože o lesech se v těchto podmínkách mluvit nedá, ale „békání mezi keři“. To by bylo fajn. Maximálně bych poděsila nějakého králíka, protože tuším, že bych nikoho dalšího nepotkala.

Psy bych měla samozřejmě na obranu. Sice nevím, proti komu, když jsou všechny kopce téměř opuštěné. Snad proti nočním můrám a vlastním běsům. I když to tedy nevím, jestli by mě spíš neochránil nějaký ten „plyšový pes“, který by se přitulil. Ještě o tom budu přemýšlet. Kombinace velkého a malého psa by taky nebyla k zahození.

Opouštíme Řecko. Naučila jsem se dvě slova – ani jedno není „sbohem“ nebo „nashledanou“. Tak alespoň Kali mera (dobrý den), třeba někdy...