Černý na bílým

Už je to uděláno, už je to hotovo! S písní na rtech jsem dnes odcházela ze školy. Uf. Už to nelze vzít zpět, pochybnosti, opusťte mě. Předáno, převzato, odnešeno, s největší pravděpodobností už i ukázáno, prodebatováno.

Samozřejmě mluvím o vysvědčeních.

Osobně se domnívám, že význam vysvědčení je výrazně nadhodnocen. Vysvědčení nedokazuje vůbec nic! Není nijak převratné, přelomové. Je to jen kus papíru!

Pololetní snaha je zapomenuta, všichni se klepou jen na papír. Papír se státním znakem, potištěný pomocí nějakého "chytrého" programu a obyčejnou tiskárnou.

Několik týdnů před vysvědčením začínají hony za lepšími známkami. Rodiče apelují u učitelů, žáci se začínají (konečně) učit, donáší úkoly, které měly být odevzdány před Vánoci... Tlak okolí je někdy nesnesitelný. A pak je tu otázka - Jak hodnotit? Nikdo nechce záměrně ublížit, takže kde a jak vzít tu správnou míru?

Odboné knihy preferují individuální měřítko, tj. hodnotit pokroky jedince a jeho úspěšnost z hlediska probírané látky. Ale pozor! Abyste se pak nedostali do křížku právě s rodičem, který začne porovnávat. "Ale můj syn má rozhodně lepší znalosti než ten ... a přitom jste jim dala stejnou známku na vysvědčení?!"

Zatracené známky! Zatracené vysvědčení!

Můj "rozdávací" projev většinou končí (mnohdy i začíná) slovy, že aby se všichni uklidnili, že vysvědčení nevypovídá absolutně nic o tom, jací jsme lidé a čeho v životě dosáhneme!!

Srazy absolventů nás o tom pravidelně přesvědčují.