Podle čeho si vybírám knížky

O knihách

Jsem náruživý čtenář, to by asi každý kolem mě potvrdil. A tak není jednoduché vybírat a hledat stále nové a nové tituly k přečtení. Někdy to jsou kalkulace velmi jednoduché - jakmile to jen trochu zavání historickém tématem, automaticky hrabu po této knize. Moje preference jsou jasné, alespoň v tomto směru. Pak ale někdy hrábnu do jiného soudku - ani nevím, co mě k tomu mnohdy vede - a většinou jsem unešena svým výběrem.

O knize Model jsem už mluvila. Tady jsem se nechala ovlivnit přebalem. Zaujala mě grafika, a pak jsem si uvědomila, že jsem už od tohoto autora četla Polovičního bratra. Takže bylo rozhodnuto.

Knihu Hráči na vinici Páně jsem si vybírala přes internet, takže tady hrálo roli něco jiného. Jednak jsem byla nadšena, že si vybírám z novinek v knižním fondu (k tomu až později), jednak mě prostě zaujal název, a pak jsem měla takový zvláštní pocit, že jsem to už četla nebo viděla jako film. Tohoto posledního pocitu se nedokážu zbavit ani teď, ačkoli si už nemyslím, že bych to kdy četla - jistě bych si to pamatovala. Je to taková BOMBA, že na tu se nezapomíná. Ale jako film jsem t viděla před sebou po celou dobu.

Jistě znáte takový ten film z 60. let - barvy jsou už trochu rozmazané, možná maličko nepravděpodobné, herci stále vymydlení, ženy výrazně nalíčené i v situacích, kde byste to rozhodně nečekali... Příběh byl však tak barvitý, že jsem "film" sledovala s maximálním zaujetím a plně jsem prožívala všechny karamboly hlavních postav. Dokonce autor dokázal to, že jsem hodně dlouho nevěděla, kdo je vlastně hlavním hrdinou. A k rozhodnutí jsem došla téměř na konci knihy. Vynikající.

O knihovně

Slíbila jsem, že se také vyjádřím ke knihovně. Kvituji, že většina knihoven je už plně automatizovaná, tj. že lze přes internet téměř všechno ovládat - kromě donášky a odnášky knih. Abych byla konkrétní...

Do knihovny chodím už nepočítaně let, ale až teď jsem schopna využívat některé její vymoženosti. JIstě to znáte - jdete do knihovny, bloumáte mezi poličkami a pokud zrovna nehledáte něco kontrétního, pak se necháváte hypnotizovat přebaly knih a doufáte, že vyberete správně a nebude to trvat déle, než minule, kdy jste opouštěli knihovnu společně s knihovnicí. A navíc vždy vybíráte mezi knihami, které jsou už ohmatané několika desítkami/stovkami/tisíci prstů a vy jste pouze jen další v pořadí. Už necítíte vůni knihy, jen tak trochu její zatuchlosti.

S nástupem internetu a automatizace knihoven je všechno tohle minulostí. Přes internet lze prolistovat právě novinky v knižním fondu, knihy si zablokovat/zarezervovat, a pak už si ji jen vyzvednout. A já si těchto všech možností užívám, jak jen to jde. Už se vám někdy tsalo, že jste byli první, kdo si knihu půjčil z knihovny? Tak já jsem si téměř jistá, že alespoň v jednom případě - A. Bauerová: Císař gladiátorů - jsem to trefila, vždyť tato kniha byla uvedena do knihovny 20. 2 a já si ji půjčila 26.2! NENÍ TO NÁDHERA?