Jistě už není tajemstvím, že historie je mým hobby. Ovšem musím hned předeslat, že soutěží typu "Deset stupňů ke zlaté" ani "O poklad Anežky České" bych se rozhodně účastnit nemohla. Mám ji ráda, to ano, ale tak nějak z rychlíku. Shrnuto, podtrženo - nepamatuji si téměř nic. Jsem ráda, že zvládnu základní údaje při výuce vlastivědy. Ale přesto dějiny všeho druhu miluji.
Utěšuje mě fakt, že nejsem sama, kdo není schopen si zapamatovat jediný letopočet a jména důležitých postav dějin jen ta, která prokazatelně nelze zapomenout (pokud člověk není idiot). Mám pro své tvrzení i důkaz...
Ptala jsem se svých svěřenců, ve kterém století bylo otevřeno Národní divadlo. Musím předeslat, že mé otázce předcházela hodinová prohlídka této nádherné budovy spolu se zajímavým výkladem "skoroodborníka". Abych donutila každého k odpovědi, požádala jsem je, aby cifru v řádu jednotek ukázali na prstech (pro vysvětlení: 12. století měli tedy ukázat dvěma zdviženými prsty). Hmm, to jsem neměla dělat! Les rukou se zvedl, to ano, ale po chvíli to vypadalo, že jsem chtěla kontrolovat, jestli mají všechny prstíky a jestli s nimi dokáží pěkně zahýbat. Ó ano, dokáží s nimi pěkně zahýbat a mají (většinou) všichni pět krásných prstíků (někteří tedy na obou rukou všech deset - už jste někdy viděli číslici deset v řádu jednotek?). Jinak jsem se ovšem nedozvěděla zhola nic.A tak jsem pokračovala v povídání uspokojena, že mé znalosti plně postačí k výkladu pro dětičky, které mají "všech deset pohromadě". :-)
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat
Komentáře prochází schvalováním, mějte trpělivost, pokud se nezobrazí obratem. Děkuji Pavlína